V žaludku se vždy najde místo na dezert a věda ví proč.
Typický nedělní oběd s rodinou. Na stole jsou čerstvě připravené pokrmy: šunkové krokety, bramborová omeleta, pečené kuře a čerstvě upečená bageta. Po opakovaných porcích a přípitku vínem máte pocit, že už nemůžete. Jste plní, spokojení, možná i trochu ospalí. Pak se ale někdo zmíní o čokoládovém dortu, který čeká v kuchyni. Najednou se vaše smysly probudí a žaludek, který se zdál na hraně, si najde místo vyhrazené pro dezert. Připadá vám tato scéna povědomá? Nejste v tom sami. Tento jev, který jsme zažili všichni, má fascinující vědecké vysvětlení. Vědci z Institutu Maxe Plancka zjistili, že neurony zodpovědné za signalizaci sytosti mohou znovu stimulovat chuť k jídlu, když vnímají přítomnost něčeho sladkého.
Záhada "druhého žaludku
V průběhu let věda zkoumala, proč máme po vydatném jídle stále chuť na něco sladkého. Jednou z nejznámějších teorií je teorie smyslově specifické sytosti. Tento mechanismus předpokládá, že opakovanou konzumací stejné chuti nebo druhu jídla se naše potěšení a chuť na něj snižuje. Zavedení jiné chuti, například sladké po slané, však znovu aktivuje náš zájem a chuť k jídlu. To znamená, že i když jsme sytí z hlavního jídla, vyhlídka na dezert nás láká, protože nabízí nový smyslový zážitek.
Barbara J. Rollsová, ředitelka Laboratoře pro studium požitkového chování na Pensylvánské státní univerzitě, tento jev zkoumala. V jedné z jejích studií se u účastníků, kteří snědli určité jídlo do sytosti, projevil pokles požitku spojeného s tímto jídlem. Když jim však byla nabídnuta jiná potravina, jejich chuť k jídlu se obnovila, což jim umožnilo jíst více i přes předchozí nasycení.
Úloha mozku při chuti na sladké
Kromě smyslově specifického pocitu sytosti hraje v této "dezertní mezeře" zásadní roli náš mozek. Výzkum v Institutu Maxe Plancka pro výzkum metabolismu identifikoval neurony v hypotalamu, které se kromě signalizace sytosti podílejí také na vyhledávání sladkého jídla. Tyto neurony uvolňují hormon zvaný β-endorfin, který aktivuje mozkový systém odměny a vyvolává příjemný pocit při konzumaci cukru. Tento mechanismus vysvětluje, proč i když jsme sytí, pociťujeme zvláštní přitažlivost k dezertům.
To znamená, že když jíme, hypotalamus dostává signály od hormonů, jako je leptin a inzulin, že jsme snědli dostatek jídla. Vědci však zjistili, že tytéž neurony, které by měly omezovat chuť k jídlu, se naopak mohou v přítomnosti cukru reaktivovat. Z biologického hlediska je to, jako by mozek udělal výjimku pro dezert. Cukr aktivuje mozkový systém odměny uvolňováním dopaminu, neurotransmiteru spojeného s potěšením. Tato reakce nás nejen nutí vychutnávat si sladké, ale také nás nutí pokračovat v jejich konzumaci, i když jsme sytí.Evoluce a přežití
Z evolučního hlediska dává preference sladkosti smysl. V dávných dobách byly potraviny bohaté na cukr vzácné, ale poskytovaly rychlý zdroj energie. Náš mozek si vyvinul mechanismy, které podporovaly jejich konzumaci, kdykoli byly k dispozici, a zajišťovaly tak dostatečný příjem kalorií pro přežití. Přestože je dnes cukru dostatek, tyto mechanismy přetrvávají a vedou nás k touze po sladkém doteku na konci jídla.
Stává se to i vám?
Až příště po vydatném jídle pocítíte chuť na dezert, vzpomeňte si, že vás k tomu vede kombinace smyslových a neurologických faktorů. Věda odhalila tajemství, které stojí za naším "druhým žaludkem" na dezert. Nyní vás vyzýváme, abyste při příštím jídle pozorovali, jak vaše tělo a mysl reagují na závěrečnou sladkost. Cítíte tu zvláštní "prázdnotu"? Podělte se s námi o své zkušenosti a úvahy v komentářích.
Komentáře
Patricia
